Ležím na gauči a jen tak lehce podřimuji, když tu mě probudí hlasy z dětského pokoje: "Tatí, tatí, poď si s náma hrát!"
"Děti, dejte mi pokoj, běžte si hrát s paní Janečkovou," snažím se jich zbavit.
Paní Janečková je naše sousedka. Je už v důchodu a nedávno jí umřel manžel, takže je jí doma smutno a ráda přivítá jakoukoliv návštěvu.
"Tatí, my si pudem hrát s paní Janečkovou, když pudeš s náma!"
"No tak dobře," neochotně svoluji.
Za pár okamžiků už všichni zvoníme u dveří paní Janečkové. Chvíli se nic neděje, pak se ozve podezíravý hlas: "Kdo je tam?"
"To jsem já, děti si s vámi chtějí hrát," upokojuji sousedku.
Ta otevírá dveře a pohybem ruky nás zve dál.
"A na co si chcete hrát?" ptá se.
"Třeba na slepou bábu, paní Janečková," odpovídám a hbitým pohybem vytrhávám sousedce z ruky slepeckou hůl.
Děti radostně zavýsknou a s výkřiky: "Chyť si nás, bábo, chyť si nás!" pobíhají po bytě a rozbíjejí nábytek. Paní Janečková se je chvíli marně snaží chytit, pak se zastaví a šmátrá rukama kolem sebe.
"Paní Janečková, tady jsem!" volám na sousedku a píchám ji slepeckou hůlkou do břicha. Paní Janečková se hůl snaží zachytit, já ale pokaždé ucuknu.
Sousedka se však nevzdává a volí vychytralou fintu - nahmatává telefon a vytáčí číslo policie. Zrovna když chce nadiktovat svoje jméno a adresu, potichu vytahuji telefonní šňůru ze zásuvky. Paní Janečková si toho zřejmě nevšimla a dál mluví do hluchého sluchátka. Děti vybuchují smíchy. Všichni se skvěle bavíme.
Když se dosyta vyblbneme, loučíme se s paní Janečkovou. Ta se z ničeho nic dává do pláče.
"Nebuďte smutná, paní Janečková, zítra přijdeme zase," utěšuji sousedku.
Sousedka
autor: Roman
zpět na seznam zpět na kategorie |
ohodnoť povídku: |
|