pojď se bavit!
HOME PŘIDAT PŘÍSPĚVEK

Povídky

Úvodní stránka
Menu
Zvesela.cz

Soutěž

autor: Roman
Petr Bauer, pětadvacetiletý nepříliš úspěšný muž, opatrně vstal z postele, aby nevzbudil svoji o dva roky mladší manželku Andreu, slastně se protáhl a šel do kuchyně, kde rutinovaně naprogramoval jídelní automat na přípravu lehké rodinné snídaně. Uvědomil si, že má ještě chvilku času, než půjde vzbudit zbytek rodiny, proto natáhl ruku, uchopil dálkové ovládání a zapnul již poněkud zastaralou televizi.
"Nová soutěž ministerstva zábavy! Pozor, pozor! Nová soutěž ministerstva zábavy! Poslouchejte všichni, nová vzrušující soutěž je tady! Máte málo peněz? Nabízíme vám jedinečnou možnost, jak si zlepšit stav svého konta! Za každé lidské oko donesené do ústředí našeho ministerstva do osmi hodin večer obdržíte okamžitě částku padesát tisíc korun! Ano, slyšíte dobře! Mají snad vaši příbuzní či přátelé ještě oči? Neváhejte, vyřízněte jim je a přineste je do osmi hodin večer do ústředí ministerstva zábavy! Za každé oko vám okamžitě vyplatíme padesát tisíc v hotovosti! Splňte si svá přání! Padesát tisíc za každé lidské oko, navíc spousty věcných cen pro vylosované soutěžící! Pozor, pozor! Nová soutěž!"
Petr vypnul televizi a začal prohledávat byt. Poslední dobou se mu v zaměstnání příliš nedařilo, a tak novou soutěž uvítal s nadšením. Konečně si vylepší svoji nevalnou finanční situaci! Po pár minutách našel vše, co potřeboval; krátký ostrý nůž, hnědý plátěný pytlík a pevný provaz. Šel do ložnice, přivázal manželku k posteli, poté vklouzl do dětského pokoje a připoutal k postýlkám své čtyři klidně spící děti. Pak postupně dětem a manželce vyřezal oči. Přitom si tiše prozpěvoval: "První očko už je v pytlíčku, hned mám na novou ledničku, druhé oko v pytlíku mizí, mám peníze na novou televizi..." Chvíli se kochal prázdnými očními důlky a potom vyrazil do ulic.

Paní Javůrková měla strach. Před hodinou viděla vysílání ministerstva zábavy a od té doby čekala na smrt. Bylo jen otázkou času, kdy si někdo z ostatních obyvatel domu uvědomí, že šedesátiletá žena upoutaná na invalidní vozík je ideálním dárcem očí.
Za dveřmi se ozval hrubý mužský hlas: "Paní Javůrková, otevřete, mám pro vás překvapení!"
Invalidní stařena se roztřásla. Už jsou tady!
"Tak dělej, votevři, ty bábo zasraná, musim si do večera vydělat na novej auťák!"
"Dum! Dum!" duněly dveře pod nárazy těla nezvaného návštěvníka.
"Prosím vás, ne!" ječela paní Javůrková, ale nebylo jí to nic platné. Dveře se vyvrátily a muž vstoupil do bytu. Nejprve stařeně podřízl hrdlo, aby umlčel její vyděšené kvílení, potom jí několika zručnými pohyby vydloubl oči a nakonec se jí vymočil do zohaveného obličeje.

V ulicích bylo rušno. Chodníky byly potřísněné krví, všude se válely mrtvoly, vzduchem se šířil pach moči, zvratků a výkalů. Petr Bauer cílevědomě postupoval směrem k chudinské čtvrti, kde tušil dostatek vhodných obětí. Jejich chyba, že nemají televizi, a proto ještě nevědí o soutěži, utěšoval se.
Náhle zahlédl opuštěný kočárek s malým dítětem, které jako zázrakem dosud mělo oči. Děťátko se usmívalo, natahovalo k Petrovi ručičky a něco vesele žvatlalo. "Neboj, broučku, nebude tě to bolet," konejšil ho Petr a jedním rázným řezem oddělil hlavičku od těla. Opatrně z hlavičky vydloubal očička a téměř láskyplně je uložil do pytlíku k ostatním.

Pan Korejs stál uprostřed obývacího pokoje s mačetou v ruce a čekal. Věděl, že dříve či později přijdou, stařec jednou nohou v hrobě byl příliš lákavý, než aby ho nechali na pokoji. Za dveřmi zaslechl šramot. Zpanikařil a vrhl se k oknu. Musí utéci! Ještě že bydlí v přízemí, únik z pasti bude sice těžký, ale ne neproveditelný.
Pan Korejs roztřesenýma stařeckýma rukama otevřel okno a vyklonil se ven, aby obhlédl situaci. Ze strany se mu do krku zaseklo ostří sekery. Korejs zachroptěl a chytil se za hrdlo. Další úder mu přesekl prsty. Při třetím úderu útočník nemířil přesně; ostří sekery uťalo starcův nos. Čtvrtý zásah byl již úspěšný a hlava pana Korejse s křápnutím dopadla na dlažbu.
"Sto tisíc za čtyři rány sekerou, to není špatný," pochválil se útočník a vydal se hledat další oběť.

Petr Bauer měl skvělou náladu. Není divu, v chudinské čtvrti byl ještě úspěšnější, než očekával. Konkurence byla sice tuhá, přesto však ukořistil více než šedesát očí! Hodinky na jeho ruce ukazovaly půl osmé - uzávěrka soutěže se blížila. Petr otevřel pytlík a spočítal svůj úlovek. "Celkem osmdesát šest očí, hm... to máme čtyři milióny tři sta tisíc korun, to vůbec není špatné," spokojeně zabrumlal.

MINISTERSTVO ZÁBAVY, hlásal obří nápis na hypermoderním mrakodrapu. Petr vešel dovnitř a zařadil se do nevelké fronty přede dveřmi s cedulkou Soutěž. Několik strážných ozbrojených lehkými samopaly dohlíželo na pořádek. Lidé ve frontě spolu potichu debatovali o tom, kdo má kolik očí a co si koupí za vyhrané peníze. Hodiny na stěně odměřovaly poslední minuty. Dveře se otevřely a objevil se úředník ministerstva. Lidé na něj začali pokřikovat: "Kde sou peníze? A co ty věcný ceny?"
Úředník se usmál a pobaveným hlasem začal vysvětlovat: "No, víte, jak bych vám to řekl, hehehe, celá ta soutěž s těma očima, hehehe, dneska máme přece prvního dubna, hehehe, celá ta soutěž byla jen takový malý aprílový žertík, hehehe, to víte, my úředníci na ministerstvu zábavy se taky musíme nějak bavit, hehehe..."
Lidé ve frontě chvíli zaraženě mlčeli, ale pak se postupně přidali k úředníkovu smíchu.
"Hahaha, no to je teda dobrej fór... Hohoho, takhle sem se už dlouho nepobavil... Hahaha, holt ministerstvo zábavy je ministerstvo zábavy, hahaha..."
Když se všichni dosyta vysmáli, někdo se zeptal: "A co máme dělat s těma očima?"
"Hoďte je třeba tamhle do koše," odpověděl úředník a znovu se rozchechtal.
zpět na seznam
zpět na kategorie
ohodnoť povídku:
1 2 3 4 5

Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela